Psina na Štěpánce, Mladá Boleslav 29.října 2006
Dne 29.10.2005 jsme poprvé vyrazily se Sendynkou na závody v agility. Tuhle akci si nemohla nechat ujít ani mamina, takže jsme vyrazili společně. V půl sedmé ráno jsme v Semilech nabrali ještě Káťu s Maxem a vyrazili k "Neumětelům" Upřímně - fakt jsem netušila, co mám od toho očekávat, natož jak zareaguje Sendyna. První, co nás překvapilo, bylo to množství psů z různých končin republiky. Malí, střední, velcí, no nádhera. Sendy se rozkoukávala jak to šlo,ale jakmile začali používat mikrofon a pustili hudbu jak na pouti, byli jsme ztraceni! Sendynka spíš připomínala třesoucí se "něco", jako při Silvestrovském ohňostroji!
Po chvíli se s tím však ale asi smířila.....nebo ji uklidnily ty piškotky?
První na řadě byla rovinka. Měli jsme startovní číslo 12 ve velikostní skupině
"střední". To znamenalo, že ze všech co jsme společně vyrazili ze Semil, tak my, začátečnice jsme běželi jako první! Další šok - psi měli být bez obojku. Na to jsem však v té rychlosti poprvé zapomněla, ale organizátoži byli natolik
shovívaví, že nám to protentokrát odpustili! Bohužel, rovinka byla delší, než tréninková, což Sendy nemohla pochopit a dvakrát ji přerušila.....ale doběhli jsme, to bylo hlavní. Žádná diskvalifikace a krásné 14.místo. Trochu jsme si po této disciplíně oddechli a uvolnili se.
Dále parkur. Byli jsme v kategorii začátečníci, ale po tom, co jsem tam viděla,
jsem právo na "začátečníka" měli jen my se Sendy. Někteří sice tvrdili, že skáčou 2 měsíce, ale psi jim to proběhli, ani nevěděli jak.
U nás byl hlavní problém tunely! Ty nešťastné tunely! kdyby jeden, tak budiž,ale hned dva? Přičemž ten jeden Sendy ještě ani neviděla. Ale co, všechno ostatní proběhla úplně bez problému! Takže 5.místo. No někdo musí být čestně poslední. Jen jsem si tak říkala, jak dlouho můžeme závodit v kategorii začátečníci? Doufám, že pořád....?
Káťa s Julkou pak soutěžili v kategorii pokročilí, kde Julka vyhrála - takže úspěch, ne?
Anču a kategorii "závodníci" už jsme bohužel neviděli, protože jsme museli jet
domů, ale věřim, že to zmákla taky v pohodě.
Moc holkám, Kátě, Julče a Anče, a taky mamině děkuju, že mi se Sendynkou občas pomohli,protože takhle vykulenou si ji už dlouho nepamatuju a věřte, že se z toho vzpamatovávala ještě druhý den.