Jdi na obsah Jdi na menu
 


Reakce na trek od Zuzky Junkové.

12. 10. 2006

Dog-trekking v Železném Brodě 2006

Poslední zářijový víkend jsem nejen absolvovala krásnou trasu Bígltreku
vedenou Jizerskými horami v okolí Železného Brodu. Taky jsem potkala prima
lidi, kteří milují své bígly (protože bígl není „jenom pes") a musela jsem
opustit některé předsudky týkající se tohoto plemene.

Obvykle se mi nedaří na dogtrekkingy dorazit včas, abych stihla oficiální
prezenci. Tentokrát to ale vypadalo nadějně. Cestu autem do Brodu jsem
předem moc nestudovala, protože přeci se mnou jede Andrea s Bárou –
spolehlivý navigátor. Instrukce, kde přesně se skautský tábor, tj. základna
závodu, nachází, jsme si ovšem nepřečetly ani jedna. Vyrazila jsem proto
odpoledne z Jirkova (mého bydliště), abychom o několik hodin později
skončily opět v Jirkově. Ovšem o cca 200km dále, u Železného Brodu.
Telefonní číslo na pořadatele zůstalo doma v počítači, tak jsem volala
jedinému mně známému loňskému účastníku s otázkou, kudy se do tábora
dostaneme. Obdržely jsme poměrně vyčerpávající odpověď, ovšem než jsme
zjistily, že Dan chtěl procvičit naše mozkové závity a všechny směry vpravo
a vlevo zavelel přesně obráceně (schválně??), uteklo půl hodiny. Nakonec
jsme ale dorazily k plotu, kolem kterého se neuvěřitelnou rychlostí
pohybovala bíločernohnědá klubka nadšených zvířátek a doplňovala to veselým
rykem. Bylo nám jasné, že jsme na místě.
 
Tábor byl rozložený u potoka a bylo docela mokro. Nadšeně jsme tedy přijaly
možnost vyspat se ve skautské noclehárně a moje rodina je teď vděčná, že
následujících několik dní nemusí obcházet sušák se stanem rozprostírající se
uprostřed obýváku. Protože jsme dorazily v pátek už za tmy, měla jsem až
ráno možnost zjistit, kolik že vlastně bíglů se tady pohybuje. Hodně.
Spočítat je nebylo možné, protože se neustále míhají a jsou od sebe ve své
většině naprosto nerozeznatelní. Podezírám dokonce některé páníčky, že se
musí svého psa zeptat, jestli je to opravdu on. Z veselé povahy bíglí pak
vyplývá, že ne vždy se takový pes svému majiteli přizná ke své pravé
totožnosti a za rohem z toho má pak celá smečka nesmírnou legraci.

Na start jsem se vyspala krásně. A dlouze – a to tak dlouze, že jsem zase
balila na poslední chvíli a na startovní čáru jsem se včas dostala prakticky
jen omylem. Moje psy si opravdu s bígly nelze splést. Zejména Becky,
kříženec středoasiata s filou, se na bíglí akci náramně vyjímala. Nebíglů
bylo opravdu jen pár. Někteří účastníci přihlížející našemu startu
poznamenávali něco o pořádných tahounech. Naším brilantním startem byli pak
všichni vzápětí ohromeni a zcela umlčeni. Po cca minutovém vymotávání deseti
nohou ze dvou šňůr (osm psích a dvě moje) jsme naším standardním tempem
vyrazili. Chodíme takzvaně „na pohodu" a v tomto duchu se odvíjel celý náš
den na trati.
 
Cesta, kterou rodina Vodvárkova vybrala pro letošní ročník, byla naprosto
fantastická. Za neustávajících výkřiků o nádheře a krajině mého dětství
(nedaleko odtud, ale již v Krkonoších jsem opravdu strávila více jak třetinu
svého života) jsem se šinula od kontroly ke kontrole. Ta druhá nás sice
trošku zaskočila – já visící z dolní půlky žebříku jsem tlačila nahoru po
sousední skále moji těžkotonážní renetu Becky, kterou v druhé půlce žebříku
čapla Andrea za flígr a vytáhla až na plošinku nad žebříkem, jsem si všimla
desek s nálepkami záludně ukrytými přímo uprostřed žebříkových příček. Než
jsme slouply potřebné nálepky a byly přichystány k další cestě, málem nám
zase všichni psi naskákali dolů. Za odměnu jsme si na Navarově dali sváču
vydali se na další úsek trati.

Údolí Kamenice bylo fantastické. To se zkrátka musí vidět. Počasí nám přálo,
takže nebylo ani vedro ani zima, sluníčko na nás občas vykukovalo a z řeky
po nás házelo třpitkami. Romantická poezie v praxi. Při průchodu Svárovem
Becky zvažovala, že se nechá odnést na zádech. Coby panička jsem se pokusila
uplatnit svou autoritu a nakonec milá zlatá dotlapala po svých, ale
vyslechla jsem si od ní. Artík jako starý poctivec celou cestu poklusával
přede mnou a přes svůj věk se i snažil táhnout.
 
Cesta na Terezínku a dál na Muchov byla krušná, ale tak krásná, že se
vlastně člověk ani nestačil vzpamatovat a byl nahoře. Další svačinka. Bylo
půl čtvrté a říkali jsme si, že Hanka s Lukášem – běžci a samozřejmě posléze
i vítězové svých kategorií – už jsou asi doma. Pobavilo nás to. A to jsme
ještě nevěděli, že v té době byli doma už asi tři hodiny. Možná bychom se
při tomto vědomí tolik nesmáli a mazali radši dál. Nicméně v klidu jsme
dojedli a vydali se na nenáročný závěr trasy s příjemnou zastávkou
v Držkovské hospůdce. Za soumraku jsme byli doma.
 
V cíli jsme si nechali přezkoumat kontrolní samolepky a bylo to za námi.
Cítila jsem se tak nějak podezřele divně. Něco mi chybělo. A pak jsem si
vzpomněla na kamaráda Honzu, který se pravidelně se svou pointřicí Dorou
účastní longových závodů v dogtrekkingu. V Krušných horách si loni dal pouze
mid, a poté co doběhl prohlásil. „Není to ono, jak si člověk nehrábne na
dno, tak to není ono". Už jsem věděla, co mi chybělo. Ty dřevěné nohy,
naprostá vyčerpanost, neschopnost hýbat se, myslet, a málem i dýchat, která
se dostavuje po absolvování každé longové trasy. Na druhou stranu člověk si
bez té bolesti a extrémní únavy procházku krajem jinak vychutná. A že tady
bylo čím se kochat.
 
V neděli jsme se účastnili komorního vyhlášení nejen vítězů, ale všech ještě
přítomných účastníků. Candisky Artík a Becky smlsli ještě před odjezdem,
krásného perníkového bígla jsem ubránila. Domů jsme odjížděli za deště,
náramně spokojeni. Bígltrek se opravdu povedl.

A teď k těm předsudkům. Myslela jsem si, že bígli jsou jedni z nejžravějších
psů na světě. Že snědí cokoliv, kdykoliv v jakémkoliv množství. Majitelé a
chovatelé bíglů jsou na tuto jejich vlastnosti připraveni a vždy mají
všechno jedlé pečlivě uklizené z dosahu psích tlamiček. Tato má představa se
ovšem ukázala jako hrubý omyl. Jako největší piraně v táboře se projevili
moji psi. Suchý chléb prohlásili za svoji oblíbenou pochoutku a Artíka
nakonec v luxování táborových zbytků zastavila až plnotučná hořčice. Ale já
svoje psy opravdu občas nakrmím.

                                                Zdraví Zuzka, Becky a Artík.